Únor 2010

Povídka Synek z cyklu Včelí traktáty

23. února 2010 v 18:46 | Včelařka |  Petrovy kameny
Když ve městě nastane soumrak, ze stínů vystupují špatné věci. Věci jenž nabývají lidské podoby a snaží se otrávit mysl dobrého budějovického lidu. Proto je zapotřebí Včelařů. Těch, jejichž srdce jsou čistá jak sklenka finské vodky.

Ulice Wolfova, sídlo pravěkého zla vystavěné na indiánském pohřebišti a masovém hrobě z druhé války o svět, zapovězená oblast obehnaná pětimetrovou zdí potřenou jedem z Blahovičníku. Místo kam slušný člověk nevstoupí ani za sluného dne, natož za hluboké, černé noci.

Říká se, že místní obyvatelé byli prokleti apačskými náčelníky, protože kradli jejich slepice a znásilňovali jejich ženy, jako trest je prý jejich pleť černá a způsoby hodny hejna supů nad zdechlinou medvěda. Přesto se v této končině usídlilo ještě něco mnohem zlověstnějšího.....pohodář.
___________________________

Plavovlasý mladík s výrazem dítěte po autonehodě si vesele kráčel po sluném předměstí bašty zvané Homole, místa, které se skládá z JZD, papírnictví, palouku kde se upalovaly čarodějnice a domu mladíkových rodičů. Měl dobrou náladu, ve škole mu to moc šlo, obvzlášť protože jeho tatínek byl velký kamarád s ředitelem a často mu dával tlusté bílé obálky, chlapec nikdy nechápal proč mu obálky neposílá poštou.
Silnice se leskla v záři zimního slunce, noha míjela nohu a veselá písnička mu zněla ke kroku

"Ustupte, jen ustupte, nebuď prašná cestičko
dobrý junák teď tebou jde, chce poznat svět maličko."
"Před naší, za naší, cesta má ať nepráší, hej!
Když se dívám na sebe, tak se musím pochválit nevypadám já věru zle, zkrátka chlapec jak má být."

"Jen to děvče mi ke štěstí chybí" pomyslel si ten malý hlupáček, nikdy nepochopil, proč se děvčatům nelíbí, měl přece vlastní byt a studoval vysokou školu ! A tu náhle u tůńky, kde si jako malí chlapci s kamarádem osahávali přirození, spatřil dívku krásnou jak červený diplom z Plzně. Černé vlasy jí sahaly až po pás, měla opálenou pleť a oči mandlové barvy...... netušil ovšem, že je též velkou příznivkyní včelařství.....

"Pozdrav Pánbůh švarná pradleno!" zvolal mladík aby na sebe strhnul pozornost. Protože si připadal krásný, chytrý a silný, neviděl důvod k vytáčkám a šel na věc přímo.

"Buď mou ženou! Mám byt, chodím na vysokou školu a jsem ochoten si tě vzít, i když jsi dělnice!"

"Co ?" děvečka jeho šlechetnost zřejmě nepochopila.
"Já nejsem žádná dělnice ty sráči, já si tu peru poblitý tričko"

Mladík se zarazil, takovou mluvu u dívek ve svých snech neznal, v jeho hlavě byla pouze étrická stvoření v květovaných šatech, smějící se na svět.

Dívka se odvrátila, ale chlapec se odmítal vzdát, vždyť je to jeho budoucí žena!

"Nač taková hulvátská slova krasavice? Jen ti nabízím nejlepší partii ve městě, bez vysoké školy si lepšího nenajdeš!"

Místo odpovědi mu dívka pozvracela boty. K obědu měla zřejmě odpadky, protože v kopičce viděl i kousky staniolu. Švarný jinoch poodstoupil. Tohle nečekal.

"Cožpak jsi nemocná, děvče?"

Dívka se začala vesela smát, u pusy se jí dělaly leské bubliny a v zubech měla kousky zvratek.

"Vypila jsou soudek rumu, to neni žádná nemoc!"

"Ty piješ alkohol? To by ale děvčata dělat neměla...."

"Shoř!" pravila dívka a štrádovala si to k lesu.
Jinoch se vydal za ní, jaká to chyba.....
________________________________________

Prodíral se houštinou a snažil se sledovat vrávorající postavu v mokrém tričku, houští bylo husté a vysoké, místy snad i protkáno ostnatými dráty......zvláštní bylo, že dívka neměla s průchodem problémy, jakoby tudy chodila denně. Když se keře rozestoupily, ocitl se v potemnělém borovém lese, holé kmeny stromů protkané pramínky smůly působyly jak žilnatá lýtka strarých žen. Koruny se navzájem dotýkaly a proti těm málo parskům slunce, co sem pronikalo, byly jejich větve zlověstně zakroucené, jen na něj z té výšky sáhnout.....
Dívka mu zmízela. chvíli pomýšlel na návrat domů k matce a otci, ale pak si to rozmylslel. Musel dostihnout svojí budoucí ženu.



Pokračování příště, kdo uhodne o kom povídka je, dostane medovou medajli a včelí žihadlo.
A kdo přijde na nejlepší nápad jak by měla povídka pokračovat, dostane i včelí plástev !

Ohnivá smrt z cyklu Včelí traktáty

11. února 2010 v 20:34 | Včelařka |  Petrovy kameny
Povídka z naší vlastní tvorby


Dva dlouhovlasí chlapci-téměř muži- stáli před nenápadnou putikou poblíž historického náměstíčka jemuž vévodil majestátný kláštěr. Oknem bylo vidět krb v němž tančily plameny v rytmu folkmetalu a též pohledného barmana se severskými rysy, ale to nebylo to, co oba hochy zaujalo. Uvnitř byli i oni. Včelaři. Nekorunovaní vládci města, i když si to mnozí nechtěli připustit. Dva bezejmení hrdinové, jenž po celé roky bojovali s izraelským zlem, ti jenž se nebáli vystoupit a hájit zájmy svého lidu.
Menší, zavalitější chlapec, s homosexuálním oděvem i culíčkem a nervózní vráskou na čele, se otočil na svého společníka s otázkou v očích, ten ho však předběhl jasnou odpovědí: "Musíme tam"....... "Přece nestáhneme ocasy jak prašiví psi !", kamarád, který už s ocasem mezi stehny přišel, nebyl stejného názoru: "Vždyť víš čeho jsou schopni! Vzpomeň si, bratře, jak dopadli ti, jenž se jim znelíbili!"......:"Mlč zbabělče!" oponoval druhý a rázně vykročil k tepané bráně, jenž za sebou skrývala vchod do krčmy.

Zavrznutí dveří jim na okamžik zmrazilo krev v žilách, uvnitř bylo mnohem větší chladno než by se vzhledem k hořícímu krbu dalo předpokládat. Ale oba chlapce ten večer čekaly ještě mnohem mrazivější zážitky.....Dva páry očí, jedny modrošedé jako nejčistší Kruppova ocel a druhé hnědé jak čerstvě stočený med je oba zaměřily již když jako dva nádražní floutci postávali venku před oknem a bázlivě nahlíželi dovnitř. "Již jsou tady, přesně jak jsi předpověděl mistře Jinko" "Ano.....náš čas nastal" kontroval plavovlasé dívce její společník hlubokým hrdelním hlasem, jenž jako by vycházel z nehlubších útrob a byl cítit jak jatka opuštěná svými majiteli dřív, než stihli sklidit maso z háků.

Stůl hned vedle krbu jako by na ně čekal, jako by snad někdo místa zařídil přímo pro ně. "Vidíš zbabělče, ničeho se neodváží, jejich zbraní je jedovatá slina, nikoli pěsti!", podsaditý mladík, jehož tvář lemovaly kotlety (hovězí) si však stále nebyl jist: "Ty jejich oči! Nemůžou být lidské, tolik nenávisti, tolik zloby se v nich zrcadlí , jak tvář vnadné děvečky ve vědru medoviny!" "Mlč ty pse! Jen jejich černá srdce svým strachem těšíš!".

Místností se ozýval bublavý smích, mistr Jinko byl spokojen, jeho plán se dařil dokonale, zlořádi byli tam kde je chtěl.....
Plavovlasá dívka pomalu vstala a jistým krokem zamířila ke krbu, kde již klečel barman a melancholicky hleděl do ohně v němž jakoby se zračily nespoutané a kruté země bičované černými vodami sedmi moří. Melancholie byla však pouze zdánlivá, když přišla blíže všimla si v jeho ruce láhve s grilovací omáčkou, zvláštní, ve světle krbu zdála se etiketa zdobená obrázkem krematoria, to ovšem musela být pouze jedna ze stínových iluzí, kterými bylo toto místo prosyceno.

Mladíci popíjeli pivo, nervozita se zlatým mokem v hrdle pomalu odcházela. Mdlé světlo a alkohol pomalu otupovali jejich smysly, které už tak nepatřily k nejbystřejším. Z povzdálí je ovšem stále sledovaly neúprosné oči barvy medu k nimž se co chvíli přidávaly nedočkavé pohledy od krbu.

"Váš čas nastal" hluboký hlas protnul poklidnou atmosféru a místností zavanul pach jatek...pach Ohnivé smrti. Spratci šokovaně vyskočili ze svých vyhřátých židlí a jejich oči zalétly ke dveřím ven, ke dvěřím jenž jim mohli zachránit holé životy, ke dveřím jenž byly stráženy světlovlasou dvojicí, jenž v rukou třímala doběla rozžhavené pohrabáče. Mistr Jinko pomalu vstal, kožený plášť se spoustou kapes naplněných mrtvolami zvířat a zbytky jídla měl léžérně přehozen přes ramena, v rezavém plnovousu se tkvěl posměšný úšklebek, jenž málokdy znamenal něco dobrého.

"Provinili jste se proti Včelímu desateru a budete náležitě potrestáni!" jenže spratek nedává kůži tak snadno.."Kdo jsi ty, že můžeš určovat řády a podle nich trestat nevinné?!" "Ty nejsi bez vinny, Žide! Již tvoje zrození byl poskvrněno, tvoje matka byla pouhou chovnou fenou, jež chrlí stovky potomků aby pošpinila svět!" "Mlč prokletý Včelaři, tvoje slova jsou výplodem choré mysli!" "Nazýváš mě bláznem? Silná slova od syna Čubky...."

Vzduchem prosvištěla pivní číše, ale hbitost Jinkových reflexů jí nedovolila dostat se blíž k jeho pomazané hlavě. V tom se u dvěří zaleskly pohrabáče a ze stínů se vynořily dvě statné postavy. Barman již otevřel omáčku, stála vedle roštu a čekala.

Zavalitý chlapec se krčil, tohle bylo přesně to čeho se bál, bál se dokonce víc než když si kdysi před domem nadělal do kalhot, protože zapomněl klíče. Tohle již nebylo dále špatným vtipem, tohle byla barbecue. Pohlédl na svého statečného přítele a polila ho vlna ledové hrůzy, jeho dlouholetému společníkovi z levého oka koukal rudě rozžhavený pohrabáč, bulva byla spečená na jeho konci. Kamrád se třásl v osudové agonii, údy kmitaly v rytmu čtverylky a dokonce i krvavá pěnna u úst se účastnila tohoto neobvyklého tanečního večírku.

"Mistr Jinko sledoval čtveřici ležérně opřen o bar, jeho věrná včelí pomocnice mu seděla na rameni....věděl, že dnešní soud ještě není u konce "

"Moji věrní pomocníci, nechte ten chabý kus masa ležet, na zábavu budete mít ještě času dosti a přiveďte mi sem toho, jenž je pojmenován po zahradním škůdci". Světlovlasí vstali od zohavené mrtvoly, dívce se v očích zračila čistá dětská radost, měla ráda kotlety. Zdatný šenkýř chytil, Toho, jenž nese jméno zahradního škůdce a hodil ho k nohám Mistru Jinkovi. "Teď ti nachčiju do huby, druhý synu Čubky!". A jak pravil, tak činil. Tomu, jenž nese jméno zahradního škůdce stékala černá hutná moč po tvářích a některé praménky se rozlévaly až pod košili značky Wrangler. Druhý syn čubky se nedvážil pohnout se, palčivá moč ho štípala v očích a na jazyku, přesto byl příliš zbabělý aby se bránil. "Nyní je má práce dokonána" Mistr Jinko se odvrátil...... "Nyní je váš, moji věrní hladoví společníci, nechť vůně pečeného masa prosytí toto místo !!!"

Hnědý Jenkin

6. února 2010 v 19:54 | Lewuan |  Satan
Ten objekt - o nic větší než statná krysa - a měšťany nazývaný zvláštním jménem "Hnědý Jenkin" - byl, jak se zdálo, plodem pozoruhodného případu davové sugesce, protože v roce 1692 plných jedenáct osob svědčilo, že ho viděly. Byly tu i nedávné pověsti, jež se znepokojivě a nepochopitelně shodovaly. Svědkové říkali, že má dlouhé chlupy a tvar krysy, ale jeho zubatý, vousatý obličejík je zlověstně lidský, zatímco tlapky jsou jako malinké lidské ručičky. Přenášel vzkazy mezi starou Kezií a ďáblem a živil se krví čarodějnice, kterou sál jako upír. Jeho hlas byl jakési hnusné chichotání a uměl mluvit všemi jazyky. Ze všech bizarních zrůdností v Gilmanových snech jej nic nenaplňovalo větší panikou a nevolností než tento rouhavý zakrslý kříženec, jehož obraz mu kmital před očima v podobě tisíckrát hnusnější než cokoliv, co jeho bdělá mysl vyvodila ze starobylých záznamů a novodobých šeptaných historek.
Krysí bytost s tlapkami připomínající lidské ruce s lidským obličejem. Podle záznamu Essexského okresu vydávala Keziah Masonová Hnědého Jenkina za svého raráška. Přestože byla samotná čarodějnice již tři století po smrti, o duchovi jejího raráška se objevovali zprávy dokonce i v Anglii. Kosti nalezené při demolici čarodějnického domu v Arkhamu roku 1931 konečně potvrdily existenci tohoto tvora